Archiv časopisů
- Ročník 2006
- Ročník 2007
- Ročník 2008
- Ročník 2009
- Ročník 2010
- Ročník 2011
- Ročník 2012
- Ročník 2013
- Ročník 2014
- Ročník 2015
- Ročník 2016
- Ročník 2017
- Ročník 2018
- Ročník 2019
- Ročník 2020
- Ročník 2021
- Ročník 2022
- Ročník 2023
- Ročník 2024
RC Modely 9/2006 článek 17
Krasavci zlatého věku
21. část – Jiří Nožička st., Jiří Nožička ml.
Ukázka z textu:
5.6. Dopravní čtyřmotorové dolnokřídlé jednoplošníky
V předchozích statích 5. kapitoly jsme pochválili několik dopravních letadel, mezi nimi i čtyřmotorových. Avšak skutečným odkazem zlatého věku aviatiky, přinejmenším prvního desetiletí po druhé světové válce, byl dopravní čtyřmotorový dolnoplošník. Vznikal po roce 1935 ve Spojených státech, ve Velké Británii, v Německu, Francii i Itálii, ale ten skutečný přelom ve vývoji vzešel ze soupeření dvou rodících se gigantů amerického leteckého průmyslu, firem Douglas Aircaft Co. Corp., Santa Monica, California a Boeing Airplane Corp., Seattle, Washington.
Soupeřství mezi nimi vzniklo už na počátku třicátých let. V únoru 1933 vzlétl prototyp prvního skutečně moderního celokovového dopravního dvoumotorového dolnoplošníku na světě – Boeing 247 (foto viz RC Modely 4/06, obr. 4.14-1). Byl desetimístný, se zatahovacím podvozkem a vzduchem chlazenými hvězdicovými motory P & W Wasp s výkonem kolem 450 kW (612 k) uloženými v Townendových prstencích, později v ještě lepších krytech NACA. Měl maximální rychlost 320 km/h a udržel se ve vzduchu i s jedním motorem. Boeing zde účelně využil svých zkušeností se stavbou samonosných dolnoplošníků, jednomotorového „Monomailu“ z roku 1930 a dvoumotorového bombardovacího XB-9 z r. 1932. Typ 247 se začal vyrábět sériově nejprve pro společnost Boeing Air Transport. Zdálo se, že dopravní letadlo budoucnosti je na světě. O čtyři měsíce později však vzlétl prototyp letadla Douglas DC-1, který měl pohodlnější kabinu pro 12 cestujících, rok nato DC-2, který do trupu prodlouženého o 610 mm umístil pohodlně 14 cestujících, při rychlosti o 20 km/h vyšší. V roce 1935 následovaly typy DST a DC-3 s bachratějším trupem a s třemi řadami sedadel pro 21 až 28 cestujících (více v RC Modely 4/06), čemuž nemohl Boeing konkurovat. Po asi 70 vyrobených exemplářích byla výroba zastavena. V prvním kole Douglas zvítězil a chystal se k dalšímu triumfálnímu tažení.
Pět amerických dopravních společností provozujících transkontinentální dopravu letadly DC-3 požadovalo letadlo ještě větší, rychlejší a pohodlnější, které by transkontinentální přelet absolvovalo jen s jedním mezipřistáním. Společnosti se na vývoji nového letadla dokonce finančně podílely, každá částkou 100 000 dolarů.
Firma Douglas začala nové letadlo DC-4E „Super Mainliner“ vyvíjet od r. 1936 jako samonosný celokovový dolnoplošník v poloskořepinové alcladové konstrukci s prostorným oválným trupem pro pětičlennou posádku, kabinou o rozměrech 12,5 x 3,25 x 2,28 m pro 42 sedících cestujících nebo pro 30 lůžek v patrovém uspořádání; s kuchyní, toaletami, šatnami. Křídla byla vybavena štěrbinovými vztlakovými a brzdicími klapkami. Pohon obstaraly čtyři nově vyvinuté dvojhvězdicové motory P & W R 2180 Twin Hornet o výkonu asi 1000 kW…
…
